Pallaviciniho cesta na Grossglockner

Ještě na podzim roku 2002 jsme se s Marťasem domluvili na jakési oslavě,že bysme mohli zkusit zase něco v horách a vybrali jsme výše uvedený výstup.Na jaře jsme se ještě dohodli s Oťasem a Ztrátošem, kteří se o tuto cestu pokusili,ale bohužel měli smůlu na počasí,tak jsme se k nim připojili při pokusu o další výstup.Nakonec se k nám přidal i Míra a byli jsme komletní družstvo.
Na parkoviště pod vrcholem jsme dorazili brzo z rána a udělali jsme velikou chybu, že jsme pro dobré spaní Míra,Marťas a já vypili pár litrů vína a ráno při nástupu do bivaku, kde jsme překonávali kilometrové převýšení a brodíce se po pás ve sněhu zažívali velice kruté poalkoholové stavy.Po sedmi hodinách jsme došli do úplně prázdného bivaku a užívali si krásného výhledu,klidu a horského slunce,které nás kapku připálilo.Ovšem klid nás přešel ve chvíli, kdy jsme šli spát,protože sem přišlo několikrát více lidí než je kapacita bivaku a všichni se tlačili do paland,kde jsme spali.O půl noci nás přešla trpělivost a pobrali jsme naše vybavení a vydali se pod stěnu.Nástup byl jednoduchý,nabírali jsme rychle výšku.Nejkrásnější byl východ slunce,jak už na horách bývá.Ve světle jsme zjistili že jsme trochu pobloudili a museli jsme traverzovat doleva,kde neby moc kvalitní led,tak na řadu přišla lana a šrouby do ledu.Po několika délkách jsme se dostali pod závěrečný mix,který po dvou délkách končil v sedle mezi malým a velkým Glocknerem.Pak už jen pár metrů skalním pilířkem a stáli jsme na samotném vrcholu.Počasí bylo krásné a výhled fantastický.Na vrcholu jsme ještě pokecali se slovinským horolezcem a začali jsme sestupovat dolů.Dlouhou cestu nám ulehčil sjezd po sedacích částech těla(slangově-prdelích),kde jsme ušetřili mnoho času a sil.Nejhorší část sestupu byla část z ledovce na parkoviště,kde jsme žízniví,hladoví a od slunce v obličejích připálení,museli vystoupat dvěstě výškových metrů.Pak už následovali samé radosti,jako pití Mírova piva a pojídání různých potravin.Druhý den už jen cesta domů.

Radek M.

Španělsko

Ach Španělsko.Opravdu krásná země.Levné víno,pivo,potraviny a další produkty.Zvolili jsme cestu autem a protože Dušan měl z nás nejlepší vůz,tak volba byla jasná.Cestou jsme se jako tradičně stavili v Ardeši ve Francii,kde jsme strávili pár lezeckých dnů,ale byla hrozná zima,hlavně v noci,kdy docela mrzlo.
Dále jsme pokračovali do Barcelony,kde jsme vyložili naši pasažerku a pokračovali na jih, do osvědčené lezecké oblasti Sella,kde jsme strávili několik příjemně teplých dnů.
Další náš cíl se nacházel u města Gandía,bohatého na pomeranče.Tato oblast se nachází na vápencovém kopci a cesty jsou zde zpravidla převislé nebo kolmé.
Po několika dnech jsme pokračovali do našeho cíle El Choro,kde jsme pobývali několik týdnů.Zde na nás už čekal Marťas se Španělským Kraťasem,kteří přileťeli do Malagy letadlem a do El Chora vlakem.V následulících dnech jsme lezli co se do nás vešlo,holdovali pití vína,poslouchali Míru jak hraje na kytaru,navštěvovali naše slovenské přátele a další činnosti,které se dělají o našich zimních prázdninách.
Asi tak v polovině výletu jsme se rozhodli,že navštívíme lezeckou oblast San Bartolo,která se nachází v těsné blízkosti Atlatického oceánu a v noci je z tohoto místa krásně vidět Afrika.
Protože nás bylo šest,tak já a Marťas jsme jeli stopem a ostatek kolektivu autem.Bohužel ve Španělsku se stopuje velice bídně,tak naše cesta pokračovala vlakem a dále autobusem pěšky a kousek stopem.Navštívili jsme nejjižnější místo Evropy město Tarifu a stopem projeli kolem Gibraltaru.
Tato oblast je sice malá,ale velice krásná.Dá se zde velice dobře tábořit.Leze se zde po tvrdém
pískovci a zajímavé je skalisko mozaika,jejíž název označuje její tvar.Další pozitivní věc je,že ve vesnici pod kopcem se nachází malá příjemná hospůdka s velice dobrou obsluhou.
Po pár dnech jsme se stejnými dopravními prostředky dostávali nazpět do El Chora.Zde jsme se přestěhovali z našeho větrem vyfoukaného převisu který se nacházel vysoko v kopcích do daleko luxusnějšího vedle příbytku našich Španělských přátel Soni a Chesuse.
Bohužel všechno má svůj konec.Marťas s Kratikem odleťeli zpátky do Čech a mi jsme se také pomalu začali vracet k naší vlasti.Cestou jsme se opět zastavili v Gándii a dále v krásné oblasti nedaleko Barcelony ve známé Siruaně.Zde jsme ale měli smůlu na počasí,protože po nocích docela mrzlo.Zde jsme vypili víc svařeného vína než jsme vylezli,tak jsme se po dvou měsících rozhodli pro návrat domů.

Radek M.

Ledy v Maltatalu

Při dlouhých večerech ve slunci vyhřátém Španělsku,se mě a Marťasovi postesko po zimě a hlavně trochu si zalézt v ledu.Hned po návratu jsme pobalili potřebný materiál a brzo ráno jsme se vydali do Rakouska.Náš cíl byl u města Spital v údolí říčky Malty.Cesta sem je velice pohodlná.Tato oblast leží pouhých dvacet kilometrů od dálnice.
Po příjezdu jsme postavili v lese u řeky stan a hurá do terénu.Na rozlezení nám padly do oka dva ledopády nedaleko našeho stanu.Dali jsme dvě cesty a šli jsme se ubytovat.Ve stanu bylo příjemně teplo, tak co chtít víc.K pohodě nám ještě domohla láhev domácího destilátu,která je nezbytným doplňken našich cest.
Ráno po probuzení naše cesta pokračovala dál do údolí, kde jsme našli naprosto výborné ledopády,které byly vysoké asi 40 m.Co víc si přát.V kolmém vodním ledu jsme řádili jak malé děti.
Další dny jsme si opět hráli v tomto ledovém království.Dokonce jsme našli nýty odjištěné ledové mixy.Na závěr našeho výletu jsme podle průvodce našli nádhernou ledovou kolmou stěnu vysokou 120 metrů.Před námi lezli naši slovinští kolegové a po jejich slanění jsme se pustili do práce.Dokonce přestalo sněžit a naše zážitky se ještě umocnily.Co dodat.Nádhera.
Druhý den jsme vyrazili k domovu.Na parkovišti jsme prohodili ještě pár slov s českými lezci,kteří právě dorazili.Celou dobu pobytu jsme zde byli sami,ale bylo to asi tím že jsme zde byli ve všední dny.Cestou zpátky nám trochu zazlobilo auto,ale jinak super akce.Mohu doporučit.

Radek M.

Mont Blanc stěnou Brenvy

Při jarním setkání na Rozštípce,kde jsme se setkali při sudu piva,jsme dlouho debatovali co podniknem v letošním roce 2004.Padlo mnoho možností a nakonec postupem času došlo na výše uvedenou cestu ve Francii.Domluvili jsme se na přelom července a srpna.Nejprve jsme se chtěli aklimatizovat na Matterhornu,ale v plánovaný den výstupu kde jsme byli na chatě pod kopcem se udělalo špatné počasí a předpověď do budoucích dnů byla též špatná.Rozhodli jsme že přejedeme do Francie a budeme se věnovat našemu hlavnímu plánu.Při příjezdu do Chamonix jsme se ubytovali pod stanem nedaleko auta a šli na prohlídku tohoto krásného města,kde jsme si zjistili předpověď počasí.Byla velice dobrá,což nám udělalo velikou radost.Druhý den jsme ještě šli lézt na skalky nedaleko města a odpoledne následovali přípravy na cestu.
Ráno lanovkou na Midinu a pak nástup k bivaku.Východ slunce vám připravil nádherná horská panoramata.V dálce byly vidět největší alpské hory,nádherné byly skalní stěny Grand Kapucin a v dálce dominantní Žraločí zub.Cesta po ledovci probíhala bez problémů.Na závěr nás čekala asi stopadesátimetrová ledová stěna a už jsme byli v bivaku,který obývala skupinka Němců.Po ubytování,aby utekl čas jsme pořád vařili a vařili.George se Ztrátošem rozmlouvali s Německými kolegy a já s Oťasem jsme venku pokuřovali cigaretky,které jsme dostali od Italů kteří po nás došli.Mě se po měm udělalo docela blbě,ale naštěstí jsem to ustál.V noci vypadalo počasí špatně,ale když jsme vstávali,tak obloha byla jak vymalovaná.Z bivaku jsme slanili na ledovec a přešli jsme pod nástup.Začínal asi osmdesátimetrovou ledovou stěnou a postupně terén přecházel v rozlámanou skálu,kde se dalo občas zajistit jenom o vyčnívající balvan a pořád padaly z vrchu kameny a kusy ledu.Poté už konečně začínal sníh,ale bohužel terén byl absolutně lavinózní.Rychle jsme vylezli na ostrý hřebínek a po něm přešli konečně do dobrého ledu a firnu.Pak už jsme uháněli rychle k vrcholu,ale bohužel nás zastihla tma a silný vítr,tak jsme zvolili bivak v ledovcové jeskyni,která byla nad hlubokou ledovou propastí.Biváček jsme si trochu zútulinili,něco jsme snědli a šli jsme spát.Jednomu člověku z našeho týmu se udělalo nevolno,že další lezci kteří šli tuto cestu v noci museli zavolat vrtulník,který ho odvezl dolů do údolí.Při jeho příletu na nás začaly padat kusy ledu,tak jsme byli rádi že už je pryč.Z jeskyně jsme pokračovali k vrcholu a dále pak normálkou zpět na Midinu a odtud lanovkou dolů,kde skončil náš výstup.

Radek M.